28.03.2017

Jak uchopit report

Přiznejme si to, všichni známe situaci, kdy máme připravit nějaký report. Před kariérně pokročilejšími jedinci tento úkol stojí dokonce každé čtvrtletí. A na jeho podobě opravdu záleží.

Jak tedy report uchopit, aby vedl k našemu cíli (být pochválen, dostat odměnu, dopracovat se lepší pracovní pozice)? Nejprve si v klidu sedneme a identifikujeme nejpalčivější problémy nám svěřeného útvaru. A uvědomíme si, že o nich musíme ve svém reportu rozhodně mlčet. O problémech se zkrátka nemluví! Dále se podívejme na to, co není až takový průšvih, podívejme se na tuto problematiku pozitivně. Ano. Právě jsme definovali své úspěchy a ty je v reportu třeba detailně vykreslit.

Teď jsme si ujasnili obsah, pojďme se podívat konkrétněji na formu. Zásada číslo jedna, přehledná, stručná a výstižná zpráva ještě nikdy nikomu nepomohla. Především je tu nebezpečí, že by ji příjemci mohli celou pozorně přečíst. To opravdu není náš cíl. Správný report tedy musí být dostatečně rozvážný, dlouhý (klidně i uměle natahovaný), nepřehledný (pokud možno, zapomeneme na formátování, čtenáře tak ještě lépe zmateme a odradíne od čtení) a především dostatečně vágní (nechceme přece nic sdělit, jde nám o splnění úkolu – předložit report).

Pokud se těchto rad budete držet, máte napůl vyhráno. Najde se jen málo těch, co by report tohoto kalibru zvládli přečíst celý. Při dostatečné délce vás navíc pochválí za opravdu důkladnou analýzu a pečlivost. (Ne, nikdo se vám nepřizná, že report vidí prvně.)

Dobře míněná rada na závěr: Čísla jsou tabu – vždycky je okolo nich spousta humbuku a zbytečná diskuse. A nechceme, aby se nám v našich skvělých výsledcích někdo pitval, že ne? Místo čísel postačí naše vnímání, protože každá práce je o našich pocitech, o tom srdíčku, které tam dáváme, a o našem úhlu pohledu.

Vím, reporty jsou náročné a ne vždy zábavné, ale postavte se k tomuto nelehkému úkolu čelem. Teď se ještě musíte snažit, ale jen co vás povýší, delegujete reportování na svého podřízeného…

(V budoucnu se dozvíte, jak report správně prezentovat…)


27.06.2016

Jak přežít sportovní den

Stručný návod pro nesportovce

Stejně jako vládcové v dávných dobách i vládcové v moderních firmách vědí, že je lidu, případně zaměstnancům třeba dát chléb a hry.

Při každém vyhlášení sportovního dne většina firmy zaplesá a jde si do družstva urvat ty nejlepší spoluhráče. My, vášniví nesportovci, alespoň dva měsíce dopředu usilovně přemýšlíme, jak se z té masové sebevraždy ulít. Hlavně tam nemuset provozovat pohyb. Na míčové hry mám univerzální fígl. Chtějí vyzkoušet, jestli nekecáte a nejste náhodou přeborník ve volejbale? Stačí, když si ve správnou dobu kryjete rukama obličej a za hlasitého zvolání: „Ježíš, co to na mě házíš? Neee…“ opustíte hřiště. Podruhé to na vás vážně nezkusí…

Většinou musíme jít alespoň za diváky s instrukcí, že teda stačí, když budeme alespoň fandit. Jenže mě tyhle centrálně organizované akce nebaví. A nebaví mě tvářit se, že mě to baví.

A když už se nemůžu z toho dne hrůzy omluvit, snažím se, aby pro mě byl co nejméně nepříjemný. Takže dobrou knihu s sebou. Ale to mi jaksi nestačí. Takže jsem se rozhodla ujmout role rozvraceče. Když oni otráví den mně, tak já jim taky. Fandit budu stylem: „To nevybereš.“; „Vážně se ti chce tady pobíhat v tom vedru?“ „Jé, máš rozvázanou tkaničku“ a podobně. Osobně doporučuju především poslední hlášku, a to směrem k šéfovi v situaci, kdy na něho půjde přihrávka. No a máte zaručeno, že příští rok se sportovní den bude konat bez vás. Vlastně všechny další firemní akce se zřejmě budou konat bez vás. Obzvlášť pokud je váš šéf maniakální sportovec jako ten můj.

P. S. Na viděnou na pracáku!


05.06.2016

Skandální odhalení!

Vědci zjistili, že práce zanechává trvalé a často fatální následky na lidském zdraví. Podle nejmenované studie z jedné významné univerzity je dopad práce na lidské zdraví, a to jak fyzické, tak psychické, mnohem zásadnější, než se předpokládalo.

„Na základě našeho dlouholetého výzkumu dnes již můžeme říci, že práce má opravdu zničující vliv na lidské zdraví,“ říká vedoucí výzkumu, který si nepřál ze strachu před rozzlobenými zaměstnavateli uvést své jméno a dodává: „víte, ono se to všeobecně vědělo, ale my vědci jsme daleko toho, abychom dělali závěry, které se neopírají o ověřená fakta. Situace se však změnila. Výsledky výzkumu hovoří jasně.“

Nejmenovaný profesor Stanley dále uvádí, že zmíněný výzkum bude užitečný i běžným lidem. Tým totiž začal zpracovávat manuál, jak tyto negativní dopady práce maximálně eliminovat. „Víte, paradox je, že práci se průměrný člověk vyhne jen stěží, nemůže každý dělat politiku, že? Ale na druhou stranu ty následky… Proto tedy doporučujeme do práce chodit, ale rozhodně v ní nepracovat.“

Na otázku, jak by pak konkrétně vypadal standardní pracovní den, náš zdroj odpovídá: „V podstatě jde jen o zdokonalení dnes již rozšířené praxe. Ve velkých firmách nebo ve státní sféře naprostá většina zaměstnanců žádnou činnost nevykonává. Opravdu pracuje jen hrstka nešťastníků. Jde jen o to navodit dojem, že jste maximálně pracovně vytížený. Např. pořádat neustále pracovní porady. Pak už si s sebou stačí vzít jen dobrou knihu, případně polštářek pod hlavu, abychom si neotlačili čelo o stůl…. Neberte to prosím jako dogma. Fantazii se zde meze nekladou. Samozřejmě záleží na nátuře a zájmech každého.“

Závěrem pak dodává: „Jsem idealista. Věřím, že náš výzkum přinese ovoce i v praxi. Nebude to možná snadné. Budeme jistě čelit řadě odpůrců. Ale vězte, stojí to za to! Náš cíl je veliký.“


15.02.2016

Mladá paní

aneb Jak poznáte, že konec se nezadržitelně blíží

Dříve nebo později se to stane. Přesunete se z kategorie „slečna“ do kategorie „mladá paní“. Tedy nepřesunete se tam sama (okroužkované prominou), ale udělá to za vás vaše milé okolí. Řidič v autobuse, pošťačka nebo třeba prodavačka. Jasně vám tím naznačí, že už je to tady. Nebo vlastně ne tady, ale pryč. Mládí v trapu a na slečnu už prostě nárok nemáte. (Co z toho, že nejste vdaná, to jen svědčí o vaší totální neschopnosti.) A to můžete být ještě docela ráda, když vás tento přerod potká až okolo pětadvaceti (známka relativní zachovalosti)…

A tak letíte domů, schody berete po dvou, už abyste byla před zrcadlem. Tam pak dlouze studujete, jestli vypadáte vážně tak staře… Po důkladné obhlídce máte pocit, že to není zas tak hrozné. Na čas se uklidníte. Než to přijde znovu.

To se pak vážně zamyslíte: 1) jestli toho svého nemůžete nějak donutit, aby si vás konečně vzal (pokud tedy někdo takový je, čili nejste až tak beznadějný případ a na nově přidělený titul si nárok pořídíte trošku se zpožděním, no co…); 2) kde by se dal uhnat někdo, koho byste na tu radnici dotáhla v nějakém časově schůdném horizontu.

Než se vám jedno z toho povede, můžete: 1) pravidelně upadat do deprese, z toho, že jste podle okolí už zjevně za zenitem; 2) závidět Němkám univerzálnost oslovení „Frau XY“, kterým se označí jakákoliv osoba ženského pohlaví, od co já vím kolika let do doby, než to definitivně zabalí; 3) bavit se tím, že patříte do stejné party jako veselá seniorka ve frontě před vámi, které se taky ptají: „Ještě něco, mladá paní?“ Takže vlastně pohoda párek…

 


01.02.2016

 

Vnitřní monolog tlumočnice

Skoro ve všech teoretických pojednáních se dočtete, že při tlumočení probíhá v hlavě tlumočníka velmi složitý proces. Pak ještě něco o jednotlivých fázích, o recepci, porozumění a produkci. Autoři ale svorně zapomínají na neméně důležitou součást tlumočení, totiž na vnitřní monolog tlumočníka. Program „slovní průtrž“, který běží na pozadí.

„Dobrý den,“ potřesení rukou, „dobrý den,“ jau, nedrť mě, jak si jako budu dělat poznámky??? „Dobrý den, dobrý den, dobrý den…“

Takže kam? Ne, vedle tebe fakt ne… Tebe se bojím a neumím to maskovat. Tak se aspoň netvař jako hráč pokeru… To neuvidím na ostatní. Usmívají se, pohoda. To bude dobrý. Jé já se na ně taky culím. Aaa, to jsem se posunula o třídu výš… Proboha, to mám z marketingu? Nenene, nahlas nic tak hroznýho neřeknu….

„Ono to s tím sněhem není tak hrozné, třeba v Alpách…“ Jo, super, small talk, paráda, zatím si nevjedou do vlasů.

Dobře, takže ještě chvíli zůstanem na horách… Jo, hlavně nerozebírejte vázání a podobný blbosti, to bych nedala.

Tak jo, tak jdem na to.

Správně, jen je pěkně namotivuj a řekni jim, že s nima rádi spolupracujem.

„Pardon, tady je trochu blbě slyšet.“ No, jasně, když sedíš dva kilometry daleko, takže škatulka hebejte se. Jako fakt vedle něho, super, to nebudu muset šušotat* přes celou místnost. Příště si tak sednu rovnou. Nesednu. Nemůžu se lísat ke druhé straně. Sakra.

Takže čísla jo. No super, výsledky lepší. Coooo? Děláš si srandu? Kde to jako bereš? Jo, vy jste tu tabulku ještě aktualizovali? A proč mě nikdo nevaroval?

„Takže už máme všichni stejná čísla a budeme pokračovat…“ Hej, já za to fakt nemůžu, chyba se stala jinde.

Jo, jasně přelož mu to ještě jednou a líp…

Dobrý, dobrý, jde to dobře. Jeď, jeď, jsi dobrá… Já jsem věděla, že to půjde.

Přestal se usmívat, řekla jsem něco blbě. „To mě překvapuje…“ Aha, takže já dobrý, naši ho nepotěšili. Správně, popovídejme si o tom… „Ano,“ z jedné strany stolu, „tak dobře“ z druhé strany. Uuuuf, první krize zažehnána…

Udělej tečku, udělej tečku, tečku, tečku, tečkuuu. To je teda souvětí, jsi borec, fakt… Vůbec nevím, kam míříš, potřebuju si tam hodit nějaký sloveso, sakra už... „Takže ještě jinak…“ Aha, ty taky nevíš, kam míříš… To jsme na jedné lodi, co? Souznění duší. Holka, poslouchej ho, soustřeď se. Už končí, paráda. Ne, ne, ne. Nekončí, jen se chtěl nadechnout. Už ho někdo stopněte. Proboha, vás fakt zajímá, jak to bylo před 20 lety??? No, fajn, tak to tady panu jednateli přetlumočím.

„Ano, my se na to podíváme…“ Jo, dobrý, takže s našima pěkně oční kontakt, ale taky trochu koukat na něj, to je fakt děsnej přízvuk… Na posluchače, dívej se na posluchače. No nic, mu koukej na pusu, no … Jo, dobře informace na prvním místě, je fuk, že na ně nekoukáš …

Dobře takže zas opačným směrem… Aspoň stoprocentně rozumím původnímu sdělení, super. Ne, není to super, o čem to mluví? Co? Co? Ježíš, to jestli ten chudák vedle mě pochopí, jakých 150 % u nás a 100 % v Evropě? Jaký vzorec? Jaká jednotka? Že taky nechápeš, jak to ti partneři počítají, mi fakt pomůže. A teď se můj posluchač usmívá, že dobrý? Nebo si říká, holka je mimo?

Fajn, reaguje, takže to pochopil. Je to chytrej kluk.

Aha, tak už jsem asi unavené, předponu, nakonec patří odlučitelná předpona!!! Jaké sloveso to bylo??? „Ab..“ Dobrý, tentokrát mi nevadí, že si to dořekneš sám.

To dáš, to dáš, to dáš. Vydrž, už to musí brzo skončit.

Ne, nedělej eehhh, dělej tečku. Tečku… Šikovná.

Hlavně dokončuj věty.

Ne, proboha teď nevyráběj humor. Dobře no, taks mě dostal. Paráda, ještě to okomentuj… „Překladatelský oříšek…hahaha…“ Chceš jednu pěstí?

Ne, už nechci. Nesnásím vás. Nesnáším! Všechni mě štvete!

Ne, sakra, vidí to na mě? Dobrý, úsměv po levé ruce, úsměv přes stůl. Dobrý. Hlavně se tvař neutrálně…

Vydrž, vždyť už všechno probrali.

Je tam ta přehláska, nebo není? Myslím, že není… Tak fajn, už se to blíží, tak to dám bez přehlásky. Dobrýýý, taky to říká bez ní.

Pak si dáš čokoládu.

Dneska už nic dělat nebudu. Končíme, pánové. No, končíme, honem…

Heeeej, tlumočnice už začíná ztrácet hlas!

Ne, raděj si půjdu na dort. Ne, na dva. To nepůjde na kila, ne? Sem spálila mnohem víc…

Jupí, už. Neraduj se předčasně. Jo, jo, dobrý… už došlo na vánoční prezenty. Přežili jsme. Uf, uf, uuuuuf!!!

Končíme.

„Na shledanou,“ úsměv. V téhle sestavě už nikdy víc... toho žvanila necháme příště doma, že jo?

Ne, dám si dort a ještě čokoládu. A ještě ten řízek od včera…

*šušotáž: simultánní tlumočení šeptem, zkrátka mluví řečník i tlumočník (šeptem, ten druhý řve jak tur, aby překřičel tlumočníka, který mluvčího tak trochu ruší… Takže tlumočník pak šeptá docela nahlas, aby ho chudák příjemce slyšel. A to ti dva nebožáci sedí vedle sebe.)


16.10.2015

Mirda s Pepou...

aneb Jak rozhodit tlumočníka

O různých úskalích tlumočnické praxe už byly napsané snad celé kilometry knih, článků a různých pojednání, myslím ale, že se zapomíná na jednu zásadní věc. Totiž na situaci, která je docela častá: Všichni účastníci jednání se znají a znají se dobře. A to má právě vliv na způsob, jakým spolu komunikují.

Běžně pak pro tlumočníka není až takový problém sypat z rukávu odborné termíny, ale spíš uvědomit si v té rychlosti, že sdělení „Mirdovi se to tak ňák nezdálo, tak to Pepa musel jako trochu ještě zašmoulit.“ vlastně znamená, že „Pan generální ředitel nebyl zcela spokojen a tady pan kolega jeho připomínky v návrhu zohlednil.“ Hloupá situace, no…

Ještě horší je ale podle mé kolegyně, když se pánové sejdou při trochu oficiálnější příležitosti a pohybují se na rovině pan inženýr sem a pan doktor tam. Protože to máte místnost plnou inženýrů a doktorů a zorientujte se v tom. A jak říká výše uvedená paní magistra: „Já prostě odmítám říkat ,Mr doctor̕ a dělat ze sebe před šéfem (Brit) negramotnou.“

Jo, jo, nemáme to s nimi lehké… Jim nic nedochází, takže to ještě někdy vylepší tím, že začnou sami anglicky a protože to nečekáme, prostě nám nesecvakne ten správný mechanismus a celé sdělení nám uteče. (Pak ještě slýcháme, že je potřeba „přeložit to taky zpátky“ – ano, tlumočníci prostě milují, když jim říkáte, to mají „překládat“ všechno.)


14.10.2015

Jak motivovat překladatele

„Už to budete mít? Víte, nemusíte se s tim nějak moc dělat. Prostě to nemusí být nějaký vyšperkovaný, jako úplně dodělaný. Ono to není pro rodilý mluvčí.“

„V klidu, stejně to nikdo nečte.“

„Hele, upřímně, já tomu taky nerozumím, tak to nějak přeložte, jo?“

(Seznam budu průběžně doplňovat...)


Úloha ženy ve společnosti (kapitalistické nejspíš, čtěte dál, pochopíte proč…)

Jedním z mnoha zajímavých a jistě i užitečných poznatků, které jsem si odnesla ze svého bývalého působiště, byl ten o úloze ženy ve společnosti. Jak pravila velká šéfka (naštěstí ne moje, to bych jim zmizela po anglicku už po týdnu), žena má totiž v zásadě jediný úkol – zpestřovat muži život.

Takže teď, když to konečně vím, posílám to dál, moji milí, nebo spíš moje milé. A pánové, když jsme teď v obraze: Žádné vaření od nás nečekejte! A vy, dámy, přestaňte budovat kariéru a věnovat se různým jiným zbytečnostem a padejte zpestřovat!

Jo a pořiďte si k tomu rtěnku, ta co jakž takž ujde, se nesežene pod devět stovek (opět poučení od výše uvedené nejmenované dámy). Osobně jsem se kriticky zamyslela nad rtěnkou, kterou jsem si kdysi pro zlepšení estetického dojmu pořídila do tanečních, inspirovaná krasobruslením, kde se občas rozmáznou na ledu, ale když jsou u toho elegantní, nějaký ten bodík za estetický dojem se pro ně najde… Kdybych tehdy neškudlila, určitě by nikdo nezpozoroval, že jsem mimo rytmus…